Dukla 2013 aneb CZ-PL-CZ-SK-PL-SK-CZ       2013-09-14   

Nápad na tuhle větší akci mi v hlavě doutnal už dlouho a kolektivu jsem ho prezentoval na Velo-moto-pečícím víkendu začátkem loňského prosince. U pivka se většina přítomných shodla, že by to nemusel být špatný výlet, takže jsem začal pomalu dávat dohromady itinerář. V květnu jsem obeslal zájemce s krásným online dotazníkem, z kterého vyplynulo, že se shodneme až na půlce září. Čtrnáct dní před plánovaným odjezdem jsme měli koordinační schůzku v Kounické, abychom doladili detaily jako počet stanů, vybavení, atd.. Krokouš byl jmenován Road Captainem a začal doplňovat itinerář. Plán zněl jasně - dojet na Duklu, vyfotit se s tankama (dokud tam ještě nějaké jsou) a cestou něco zajímavého vidět.

A pak to přišlo, přesně jako u půlky cestopisů na Motorkari.cz: jako první odpadl Ladis 4 dny před odjezdem, pak Stýff 2 dny před a Milan to ještě v pátek nevěděl, že se rozmyslí až dle počasí. Pracovní povinnosti chápu, ale proč se kluci nepřidali alespoň na víkend, tomu nerozumim. Asi tomu chybělo trochu toho srdíčka.. když už na to měli půl roku vyhražený čas. Nicméně to nás neodradilo, zacvakali jsme cestovní pojištění a naplánovali odjezd. V sobotu v 9 hodin jsme se sešli na pumpě v Sadské dva, dotankovali a vyrazili dle plánu na východ. V půl desaté volal Milan, že už si užil zimy a hnusnýho počasí dost..

Předpověď počasí byla celkem dobrá, s vyjímkou severovýchodu republiky - místa naší první zastávky. Nicméně se nám podařilo za sucha dojet přes Poděbrady, Kopidlno, Jičín, Novou Paku do Trutnova. Tam je kousek za obcí Babí dělostřelecká tvrz Stachelberg (Ježová hora). Tato tvrz byla v letech 1937 a 1938 budována jako součást stálého československého opevnění. Jejím úkolem bylo chránit Libavské sedlo, zemskou bránu mezi hřbetem Krkonoš a Vraními horami, kterou pravidelně v minulosti využívaly armády pro vpády do Čechy nebo husité při spanilých jízdách do Slezska. Tvrz nebyla stavebně dokončena a dnes je v ní zřízeno vojenskohistorické muzeum

Stachelberg.cz Podzemí Stachelbergu představuje svým rozsahem naprosto unikátní systém – jedná se celkem o 3,5 km podzemních chodeb a sálů v hloubce 25 až 60 m pod povrchem. Za 11 měsíců výstavby tvrze se podařilo toto podzemí vylámat a z menší části vybetonovat. Tady mělo být umístěno veškeré týlové zabezpečení pro 800 mužů posádky – kasárna, velitelství pevnosti, sklady munice a materiálu, elektrárna atd. Jeden z velkých sálů podzemních kasáren s modravou hladinou podzemního jezera. Zde by po dokončení sídlilo velitelství pevnosti.V současné době je zpřístupněno cca 750m rozestavěného podzemí. Návštěvník tak má ojedinělou příležitost vidět část rozsáhlých podzemních prostor v různých fázích výstavby – od zahájení výlomových prací až po betonáže chodeb a sálů. Podařilo se zachránit a uchovat některé naprosto unikátní části zařízení staveniště, např. originální posuvné bednění pro betonáž sálu z roku 1938. Zároveň jsou budovány ukázky některých dalších pracovišt (výstavba mohutného lešení v sále, trhací práce, doprava materiálu a pod.).

Po detailní dvouhodinové prohlídce tvrze a jejího podzemí jsme se občerstvili u stánku a po provedení fotodokumentace vyrazili na druhou polovinu plánované trasy. Za Náchodem jsme poprvé opustili naší republiku a vzali to po polské straně hranic. Cestou nepršelo, zato jsme si užili mlhy a teploty kolem +10°C. Zpátky do Čech jsme se vrátili u Nowe Moravy, už skoro za tmy jsme pokračovali do Velkých Losin, kde jsme měli vytipovaný kemp. Kemp byl funkční, většinu zákazníků tvořila svatba, která obsadila místní restauraci a ubytování v penzionu. Vzali jsme si klasickou chatičku (naštěstí tu větší čtyřlůžkovou, jak se posléze ukázalo) a po shození kufrů a zamčení motorek jsme zašli na večeři a tři Šeráky s Kofolou, naplánovali zítřejší přesun a po teplé sprše šli chrnět.

Den první: 316 km, 6:05, Ø51,97 km/h, max 97 km/h

Ráno jsme už za pět osm stepovali před restauračkou a čekali na snídani. Tak luxusní hemenex ze tří jsem ještě nejedl. U snídaně jsme se domluvili na vypuštění elektrárny Dlouhé Stráně z itineráře, zabralo by nám to spoustu času a my museli ujíždět před deštěm stále na východ. Zastavili jsme se místo toho na přehradě Slezská Harta, pak přes Nový Jičín do Valmezu. Tam jsme si dali na pumpě kafe a pokračovali dál směrem na Slovensko. Když se objevila cedule na Pustevny, nezaváhal jsem a dynamicky přeplánovat trasu. Nahoře jsme nechali motorky na hlídaném parkovišti a dál se šli podívat pěšky. Přesně v okamžiku, kdy jsme chtěli vyrazit k mlhou zahalenému Radegastu začalo poprchávat.. a představa mokrejch hadrů po zbytek dne nic moc. Takže jsme prošli akorát Pustevny a popojeli dál.

Pustevny.cz Horské sídlo Pustevny (1018 m), pojmenované po poustevnících, kteří zde žili a z nichž poslední zemřel roku 1874, jsou význačným turistickým střediskem. Pustevnám dominují dřevěné stavby postavené v lidovém slohu významným slovenským architektem Dušanem Jurkovičem. Východním směrem kolem jediného plesa v Beskydech lze dosáhnout Čertův mlýn (1207 m) s ojedinělými skalními útvary. Hřebenovkou směrem k západu, kolem sochy pohanského boha Radegasta z roku 1931, lze pohodlně dosáhnout vrcholu Radhoště (1129 m), odkud jsou neopakovatelné výhledy do dalekého okolí.

Po přejezdu na Slovensko jsme v Makově odbočili na Čadcu, což znamená, že následujících asi 18km vedlo z jedné vesnice přímo do další vesnice, takže stále padesát. A jak se ukázalo, padesátku v obci jsme na celém Slovensku dodržovali jenom my dva.. bylo to děsný a nekonečný. Ve Starej Bystrici někdo viděl orloj v chodu, někdo ne, to se stává.. zmrzlina a jede se dál. Po příjezdu do Námestova začalo poprchávat a v celém městě žádná cedule kemp, až nás museli na pumpě nasměrovat. Po přejezdu hráze Oravské přehrady jsme ve Slanické Osadě hledali kemp. Poptaný kemp se ukázal jako nepoužitelný, byli jsme nasměrováni do přístavu. Tam si nás odchytnul místní majitel restauračky a pár chatiček. Když nás viděl, nechal nám chatku za 10€/kus a uvařil večeři. A tak jsme seděli v restauraci ve třech, koukali na zprávy a nadávali na politiku. K tomu nám udělal smažený sýr a z vypnuté lednice vyndal Zlatého bažanta... no mohli jsme dopadnout i hůř. Chatka po rekonstrukci, velmi pěkná, s krbem, pěknou koupelnou.. Dali jsme čaj a vytuhli.

Volnycas.sk Nielen Praha, ale aj kysucká dedinka Stará Bystrica sa môže pochváliť tým, že návštevníci do nej chodia obdivovať unikátny orloj. Myšlienka postaviť orloj vznikla v roku 2004, keď časť obce prechádzala rekonštrukciou. Zámerom bolo oživiť centrálnu zónu tak, aby námestie po dokončení malo jednotnú architektonickú koncepciu. Stará Bystrica však nemá prvenstvo len vďaka jedinému orloju v našej krajine. Stavba, na ktorej sa orloj nachádza, je totiž najväčšou drevenou sochou na Slovensku. Srdcom orloja je astroláb, ciferník s astronomickými údajmi, bez ktorého orloj nemôže byť orlojom. Astronomické údaje sú navrhnuté pre polohu Starej Bystrice, takže orloj nemôže fungovať na žiadnom inom mieste. Vo vežičke orloja sú umiestnené dva zvony, jeho súčasťou sú aj drevené sochy siedmich apoštolov.

Den druhý: 322,2 km, 5:37, Ø57,44 km/h, max 116 km/h

V pondělí ráno jsme nechtěli čekat na snídani, takže jsme posnídali z vlastních zásob, zabalili se a celkem brzy vypadli. Zkoukli jsme Oravskou přehradu a vyrazili směrem k polským hranicím. Cestou jsme natankovali v Tvrdošíně, koupili si něco na sváču a mazali do Polska. Chtěli jsme vidět Tatry z druhé strany, takže přes Zakopane. Cestou jsme viděli jak pěkné roubenky tak celkem hodně rozestavěných a nedodělaných baráků, evidentně rozestavěné ještě před krizí. Při přejezdu zpátky na Slovensko jsme chytli mlhu jako sviňa a +10°C. Na slovenské straně Tater se postupně lepšilo počasí. Do Bardějova jsme jeli po hlavní, takže celkem provoz. Místo oběda stačilo kafe a bageta na pumpě, na jídlo bude čas později. Za Svidníkem na nás čekal asi nejznámější symbol dukelského průsmyku - Taran. Takže cíl na dosah, pár fotek a jeli jsme shánět ubytování. Měli jsme kontakt na penzion v Kružlové.

Penzion byl plný, takže jsme dostali pokoj v externí části na okraji obce, shodili jsme kufry a jen nalehko vyrazili za tanky. Hned před Kružlovou je vjezd do Údolí smrti, kde je v terénu rozmístěna rota T34 v útoku. A protože bylo sucho, mohli jsme popojíždět po louce od jednoho tanku ke druhému. Nikde nikdo, jen my dva a těžká technika. Zvláštní.. Byly teprve čtyři hodiny, takže jsme se rozhodli pro průzkum celé oblasti. Vrátili jsme se k Taranu a přes Ladomirovou na Vyšný Komárnik, tam jsme navštívili Dukelský památník a zajeli až pod věž. V pondělí zavřená, takže jsme si její návštěvu nechali na úterní ráno společně s vojenským muzeem ve Svidníku. Na zpáteční cestě jsme poskakovali od jednoho exponátu ke druhému.

U staré cesty (vedoucí souběžně s novou) jsou k vidění (a ošahání) protiletadlové kanóny, ruská licenční Dakota, několik typů děl, nově renovované zákopy i vzorně udržovaný německý vojenský hřbitov. Večeři jsme pořešili v motorestu, ochutnal jsem místní hulušky s bryndzou a plněné pirohy. Z běžící televize jsme se dozvěděli o zhoršující se předpovědi (lokální záplavy, 40mm srážek). Do toho začalo venku pršet, takže na ubytování jsme dorazili lehce mokří. Motky se vešli pod střechu, u nás vyhrála postel, zprávy a počasí. Vytvořili jsme několik variant dalšího postupu závislých na zítřejší počasí.

Den třetí: 288,5 km, 5:23, Ø52,9 km/h, max 133 km/h

Zpáteční cesta by Kroko: Úterní ranní pohled z okna napověděl, že minimálně rozhledna odpadá. Všude zataženo až černo a mlha v kombinaci s nízkými mraky. Než jsme posnídali a zabalili, začalo pršet. Tak nás přece jen dohnala voda, před kterou jsme celou cestu sem stále ujížděli. A teď jsme měli jet proti ní. Dohodnuta rychloprohlídka muzea a pak se pojede, jak to půjde. V muzeu jsem dobrovolně hlídal motorky pod střechou a za necelých 5 minut jsme nasedali a jeli vstříc nepříznivé předpovědi. Většina cesty toho dne proběhla v dešti, nebo ho vystřídal liják, mezi Tatrami ještě okořeněný teplotou kolem 3°C. Cestovali jsme po benzíkách, cca po 50-70km, kde jsme se ohřívali o kafe, případně o sušáky rukou. Také jsme si vyslechli, že není úplně ideální počasí na moto a vždy se shodli, že to ještě jde, sice nic moc, ale jde a tak to natáhnem dál. Lepší předpověď nebyla a tak jsme se rozhodli dojet co nejdál a večer někde sehnat ubytování .... do Čech už to dáme.

Takže přes Makov zase z5, v Rožnově rozmýšlíme, jak to bude dnes se spaním. Vzhledem ke kompletnímu promočení padá návrh zavolat kamarádce k Olomouci a nakvartýrovat se k ní na večeři a přespání. Ani moc neprotestuje, dostaneme teplou večeři, teplou sprchu a dokonce nám nechají i manželskou postel. Manžel ráno prý jede dodávkou do Prahy, tak jestli nechceme vzít. Lákavá nabídka, ale nebylo by to ono. Po večeři pokecáme a jdem na kutě….. už rozmrzáme, ale tulení žádné NEBUDE!!

Den čtvrtý: 432,8 km, 7:42, Ø56,23 km/h, max 105 km/h

Středeční ráno je bez deště, manžel pryč a kamarádka chystá snídani dětem i nám. Balíme a kolem 9 vyrážíme i my na poslední kus cesty, k velkému překvapení po suchu a dokonce svítíčko sluní. (Jen chvíli). Máme roupy, neprší, tak že se podíváme v Boskovicích na hrad. To by člověk neřekl, že může přímo před orgánama projet protisměrem jednosměrku a ono se nic nestane... Asi jinej gang.

Hrad je nakonec dost na kopci, bez legální možnosti přiblížit se na moto a tak to vzdáváme a míříme dál. Začíná se kabonit … A? no ano pršet. Takže pak už jen dojet bez karambolu domu. Najednou za Kolínem nasadil Kajass vražedné tempo, předjel a zastavujeme u Eurocycles. „Tak tady sem našel tu svou krásku…“. Skoro povinná zastávka v MOTOMOTO a pak už do Sadské na pumpu, skončit tam, kde jsme začali. Dáme kafe, rozloučíme se a mastíme každý domů.

Den pátý: 272km

Celkem jsme ujeli 1617 km za 5000,- z čehož plyne průměrný denní nájezd 323km a náklady 1000,- denně.

Přidání vlastního komentáře k této akci


      Napiš číslo třicettři